Slash, Myles Kennedy a The Conspirators si podmanili Brno

Skutečnost, že pořádající agentura Live Nation situovala Slashův koncert do Winning Group Areny, domova brněnského hokejového týmu Kometa Brno, potěšila zejména kanadské členy The Conspirators, kteří jsou, jako správní Kanaďané, velkými fanoušky hokeje. A právě tam jsme se onen čtvrtek tiskli před studeným větrem do hloučku a čekali, až se brány tohoto stadiónu konečně otevřou. Překvapivý byl i časový plán koncertu – předkapela, kterou byla skupina Mammoth WVH, měla začínat již krátce před devatenáctou hodinou, Slash a spol. jen o hodinu později.

V sedmnáct hodin, kdy se otevřely brány stadiónu a my se nahrnuli dovnitř, abychom zabrali co nejlepší místa pod pódiem, nám tedy zbývaly celé dvě hodiny do začátku show. I když se zdály nekonečné, přece jen při sledování plnící se haly nakonec utekly. Přesně načas světla potemněla a za potlesku diváků scénu obsadila kapela Mammoth WVH, v jejímž čele stojí multiinstrumentalista Wolfgang Van Halen, dědic zatraceně kvalitní, rockem zatížené DNA. Toho jsme si mohli v Čechách poprvé poslechnout v listopadu 2022, kdy spolu s kapelou vystoupil jako předskokan amerických Alter Bridge. Tentokrát přijel do Brna představit to nejlepší z nové desky Mammoth II, která vyšla v srpnu 2023.

Své vystoupení muzikanti odpíchli skvělou vypalovačkou Another Celebration at the End of the World, při níž razancí své hry pohled přitahoval zejména skvěle nasvícený bubeník Garret Whitlock. Následující songy potvrdily, že měl Wolf Van Halen šťastnou ruku při výběru svých spoluhráčů, obklopil se totiž partou skvělých hudebníků. V refrénech mu zpěvem zdatně sekundovali kytarista Jon Jourdan a baskytarista Ronnie Ficarro, který byl také nejdynamičtějším členem kapely, chvilku nevydržel stát na místě. Levý bok kryl Wolfovi další skvělý kytarista, Frank Sidoris, který ten večer prakticky neslezl z pódia; působí totiž jak v kapele Mammoth WVH, tak i jako jeden ze tří členů Slashova doprovodného seskupení The Conspirators. Půlhodinový set obsahující celkem šest skladeb uběhl velmi rychle. Jedinou vadou na kráse celého vystoupení byl poněkud utopený Wolfův zpěv, který šuměl jako ze špatně naladěného rádia.

Také hlavní hvězdy večera nastupovaly přesně podle časového plánu, na přestavbu pódia technikům stačila necelá půlhodina. V modravém šeru nejprve zasedl za bicí sympatický Brent Fitz a po něm, za ohlušujících ovací nedočkavých fanoušků, na scénu vtrhl i zbytek kapely. Svůj set muzikanti rozjeli songem The River is Rising, který je taktéž úvodním songem posledního Slashova sólového alba „4“.  V průběhu druhé písně, jíž byla Driving Rain, bylo patrné, že se Slash pere s technickými problémy; zatímco jeho spoluhráči vzorně pózovali na okraji pódia fotografům, on postával stranou obklopen techniky. A protože komplikace se Slashovým in-ear odposlechem přetrvávaly i po třetí písni Halo, Myles Kennedy se rozhodl zachránit situaci a vyplnil vzniklé prázdno vtipnou taneční vložkou. Naštěstí byly technické komplikace rychle odstraněny, protože – ruku na srdce, Kennedy rozhodně netančí tak, jak zpívá. Za svou odvahu a pohotovost byl odměněn salvami smíchu a hlasitým potleskem, a pokračovalo se dále songem Too Far Gone už za plné Slashovy koncentrace.

Jak u Slashových koncertů bývá zvykem, setlist vyplňovaly hlavně rychlé písně, první zklidnění tak přinesla až nádherná balada Bent to Fly. Kvalita zvuku pod pódiem kolísala, a byly to právě pomalé songy, které zněly nejčistěji. Na seznamu písní samozřejmě nechyběly ani ty dvě nejstarší, které vlastně odstartovaly spolupráci Slashe a Mylese Kennedyho – Back From Cali a Starlight. Sympatický čahoun Todd Kerns, jehož neskutečné vokály sekundovaly Kennedymu v refrénech, dostal v Brně možnost předvést své hlasové kvality hned ve třech samostatných písních. V jeho podání hokejovou halu doslova rozpumpovaly covery Always on the Run (orig. Lenny Kravitz), Bad Apples (orig. Guns N’ Roses) a samozřejmě Doctor Alibi originálně nazpívaný Lemmym Kilmisterem.

Na pódiu vládla pohoda a souhra, čtrnáct společných let je na muzikantech prostě znát. Pódiovou výpravu drží Slash jednoduchou, krom plachty s designem posledního alba „4“ zdobilo pódium už jen pár dinosaurů tradičně usazených na Slashově aparátu. Tento kytarový mág se plně soustředil na svůj výkon, který sem tam oživil rozpustilým skokem z praktikáblu. V průběhu večera nabídl fanouškům obrovskou porci svého kytarového umění, své tradiční prodloužené sólo v písni Wicked Stone v Brně dotáhl na devět minut a čtyřicet sekund.

Hlasově skvěle disponovaný Kennedy prokládal večer drobnými vtípky, i v Brně skvěle zafungovalo jeho „sólo na triangl“ v úvodu songu Whatever Gets You By. Před další nádhernou baladou Fill My World prozradil Kennedy publiku, že ho k jejímu otextování inspiroval jeho pes – shih-tzu Mozart. A vyzval fanoušky v prvních řadách, aby mu na mobilech ukázali své vlastní mazlíčky. Zobrazené fotky si pak muzikanti v průběhu celé písně chodili prohlížet.

Čas však neúprosně ukrajoval z vyhrazených dvou hodin hlavního programu, jehož oficiální část zakončila skladba World on Fire, během níž Kennedy publiku představil jednotlivé spoluhráče. Ti, kdo měli nastudované setlisty z předchozích koncertů, však věděli, že nás před úplným rozloučením pravděpodobně čeká ještě jedna specialitka. A skutečně na ni došlo i v Brně. Po krátké vytleskávací pauze muzikanti opět nastoupili na pódium a odměnili fanoušky úžasným coverem písně Rocket Man od Eltona Johna. Slash tuto nádherně zpracovanou baladu odehrál netradičně na pedálovou steel kytaru, zatímco Brent Fitz postoupil svoji bubenickou stoličku jednomu z techniků a sám zasedl za klávesy. Pro mnohé fanoušky bylo tohle překvapení skutečným vrcholem programu. Závěrečnou tečkou za skvělým večerem pak udělala tradiční píseň Anatasia, ve které se Slash rozloučil s publikem čtyřminutovým sólem.

Brněnský koncert Slashe, Mylese Kennedyho a tria The Conspirators se skvěle vyvedl po všech stránkách a zcela jistě bude patřit k těm, na které fanoušci dlouho vzpomínají. A co si přát na závěr? Snad jen, aby u nás tahle parta koncertovala častěji než jen jednou za pět let.

Text: Magda Šotolová, foto: Miloš Hlaváček/poskytnuto agenturou Live Nation CZ