Filharmonii Bohuslava Martinů, Bruce Dickinsona a hvězdy rocku v Olomouci spojil Jon Lord

Tanya O’Callaghan, Bernhard Welz, Bruce Dickinson, Paul Mann, John O’Hara, Kaitner Z Doka/foto: Honza Švanda
2. dubna se v Olomouci ve Sportovní hale Univerzity Palackého konala rockovo-symfonická akce středoevropského významu: live provedení skladby Concerto for Group and Orchestra klávesisty Johna Lorda a písní Deep Purple s hostujícími hvězdami z proslulých rockových kapel a s frontmanem Iron Maiden Brucem Dickinsonem na postu zpěváka. Akce byla výjimečná i tím, že z mnoha evropských možností bylo vybráno právě toto místo.

Olomouc se podařilo vmáčknout na seznam světových metropolí

Vstup do haly byl dán na půl sedmou večerní. Od začátku se hlediště slušně plnilo – jak jinak, vždyť pořadatel hlásil vyprodáno. Přicházeli většinou diváci kolem čtyřiceti let a výše, rockeři v tričkách Iron Maiden i dámy v elegantním černém oblečení, bylo ale také vidět pár mladých lidí pod dvacet, či dokonce dětí v doprovodu rodičů. To je dobré znamení, že se tahle muzika předává další generaci. V publiku jsme slyšeli i němčinu, polštinu, slovenštinu.
Pohled na tribuny, sezení na ploše a připravované pódium byl pro mě trochu surreální – je to hala, kam jsem před téměř dvaceti lety chodila jako studentka Univerzity Palackého pinkat volejbal, a nyní tu mají již za pár okamžiků vystupovat hvězdy světového rocku a metalu. Tomu, že se tato akce uskutečnila právě zde, předcházela náročná příprava ze strany managementu a pořádajícího Pragokoncertu, kterému se podařilo Olomouc vmáčknout na seznam světových metropolí, kde se tento v mnoha ohledech speciální program jinak výhradně koná.

Odevzdám vás do dobrých rukou Paula

V úvodu koncertu nastoupila na pódium Filharmonie Bohuslava Martinů ze Zlína, svá místa v přední části scény zaujali Tanya O’Callaghan (baskytara, Whitesnake), Bernhard Welz (bicí, Don Airey), John O’Hara (klávesy, Jethro Tull), Kaitner Z Doka (sólová kytara, Jon Lord). Naposledy přišel ten, na nějž se v příští chvíli nejvíce upíraly zraky všech přítomných – Bruce Dickinson. Ten všechny přítomné představil a slíbil, že v první části programu také něco málo zazpívá. Prozatím se rozloučil s publikem slovy „odevzdám vás do dobrých rukou Paula“ v narážce na dirigenta Paula Manna řídícího toho večera zlínskou filharmonii.

Concerto for Group and Orchestra má historický význam

První částí programu byla totiž skladba, která byla možná historicky prvním spojením rockové kapely a symfonického orchestru – kompozice Johna Lorda Concerto for Group and Orchestra, poprvé provedená v roce 1969 v Royal Albert Hall v Londýně za účasti Royal Philharmonic Orchestra a kapely Deep Purple. V roce 1999, při příležitosti třicátého výročí prvního uvedení, byl projekt obnoven. Dirigent Paul Mann, Lordův přítel, je od té doby jeho součástí, chce být při tom. Vždyť mezitím již zesnulý Lord tolik miloval vážnou hudbu, že kvůli ní nakonec opustil i svou domovskou kapelu – a právě jemu měl tento koncertní večer vzdát poctu.

Necháte se unášet hudbou a děním na pódiu

Téměř hodinový symfonický koncertní kus a publikum zvyklé na rychlý metal? Věřte nevěřte, je to možné. Nepřipouštíte si, že vážnou hudbu doma běžně neposloucháte, jednoduše se necháte unášet hudbou a děním na pódiu, posloucháte, nasáváte všechny tóny a rozdílné barvy zvuku všech možných nástrojů, sledujete první (Moderato – Allegro), pomalejší druhé (Andante) i výrazně rychlejší třetí dějství skladby (Vivace – Presto). Doka i O’Hara se blýskli výraznými sólovými momenty svých nástrojů, pak se objevil za mikrofonem Dickinson. Publikum na něj opět bouřlivě zareagovalo, někdo z fanoušků mu podal kytici růží, stylově v barvě heavy metalu – černých. Děkovačka první půlky programu se nesla v duchu příslušejícímu skutečným rockovým hvězdám: dlouhatánský, neutuchající, ba přímo neutišitelný potlesk. Diváci nechtěli účinkující vůbec pustit z pódia.

Šerm kyticí a šílenství po Perfect Strangers

Druhá půlka programu byla již věnována rocku jako takovému – slavným skladbám Deep Purple. Bruce Dickinson byl tentokrát na pódiu téměř od začátku, na úvod svého pěveckého vystoupení v druhé polovině večera zařadil skladbu, kterou bychom možná úplně nečekali, ale potěšila víc než ohromně: svou sólovku Tears of the Dragon. Průběh večera tu oživil, tu až trochu narušil hlasitý fanoušek na tribuně, který téměř ihned odhadl další sólovou Dickinsonovu skladbu Jerusalem; Dickinson se ukázal jako mistr humoru, když na jeho pokřiky promptně a trefně zareagoval. Během písní ho vůbec bylo všude plno – i jindy je na koncertech velice pohyblivý, tady však i ve vážnější koncertní atmosféře neustále gestikuloval a řádil na pódiu, v jedné chvíli dokonce jako kdyby oprášil své šermířské dovednosti a využil darované kytice i taktovky, aby lehce provokoval Johna O’Haru za klávesami. Píseň When A Blind Man Cries vyšvihl s velkou sebejistotou, po poslední skladbě regulérní části koncertu, pěvecky náročné Perfect Strangers, propuklo nadšené šílenství. Fanoušci vstávali ze sedadel, nejslavnější pecku Smoke On The Water zařazenou jako přídavek poslouchali už vestoje a nálada byla skutečně spíše jako na rockovém koncertě.

Věříme, že Jon Lord se z nebe usmíval

Olomouc viděla a zažila koncertní večer, jaký nezažíváme každý den, ba ani každý rok. Concerto for Group and Orchestra je originální hudební experiment, jenž ovšem nachází cestu na pódia jen výjimečně, tím spíše v tak hvězdném obsazení. Filharmonie Bohuslava Martinů Zlín, vždy nakloněná fúzím s rockem, Paul Mann jako neochvějná záruka kvality, sympatická výrazná Tanja O’Callaghan, která moc dobře ví, co hraje a proč, noblesní Kaitner Z Doka, jen tak jakoby nic vystřihnuvší složité sólo, Bernhard Welz jako ztělesnění síly a pevného základu skladby, úctyhodný John O’Hara, jehož zvuk kláves nám bude znít v hlavě ještě dlouho, a v čele celé této party Bruce Dickinson. Muž možná nevysoký, ale velký charismatem. Obtížné sólové pěvecké party purpleovských písní by možná se ctí zvládli i jiní, ale snad nikdo s takovým nasazením a provedením, nadto v téměř tříhodinovém koncertním programu. Není tedy pochyb, že si toto těleso, složené pro jedno světové turné, vybralo za mikrofon toho pravého. Nezbývá než velmi poděkovat celému uskupení, pořádajícímu Pragokoncertu i Univerzitě Palackého. Věříme, že Jon Lord se toho večera z nebe usmíval.

Text: Sylva Kaplanová, foto: Honza Švanda