Iron Maiden v Praze: Dvojkoncert nestárnoucích metalových legend

Iron Maiden, Bruce Dickinson/foto: Petr Hanč

Poslední dva květnové dny byly svátkem pro fanoušky heavymetalových nestorů Iron Maiden. Kapela totiž odehrála v pražské O2 areně hned dva koncerty, přičemž obě štace byly dlouho dopředu vyprodané.

Praha pod útokem fanoušků Iron Maiden; roli předkapely si střihli The Raven Age

Už v ranních hodinách se to kolem místa dění jen hemžilo fanoušky v outfitech s kapelními motivy, řada z nich dorazila i z ciziny. Nejšťastnější z nich byli ti, kteří byli prostřednictvím fanklubu kapely vybráni a byl jim umožněn přednostní vstupu do haly. Jako předkapela byli zvoleni nám dobře známí The Raven Age, v jejichž sestavě figuruje kytarista George Harris, syn Stevea Harrise, který Iron Maiden zakládal. The Raven Age zahráli řadu melodických a chytlavých metalcoreových skladeb, především z jejich předchozího alba Conspiracy. Frontman Matt James se snažil vyhecovat fanoušky v předních řadách, mnozí z nich však spíše vyhlíželi nástup metalové legendy legend.

Fanoušci slyšeli řadu dlouho nebo dosud nehraných skladeb

Hned, jak zazněly první tóny skladby Doctor, Doctor od U.F.O., která otevírá každý koncert Iron Maiden, se rozezněl celou arénou dlouhý a nadšený aplaus. Vše poté odstartovalo skladbou Caught Somewhere In Time, kterou kapela zařadila do svého setlistu po více než pětadvaceti letech. Zhruba po minutě a půl se všech šest aktérů zformovalo na pódiu a nadšení fanoušků v aréně gradovalo na maximum. Následovala oblíbená Stranger In the Strange Land, během které se na pódiu objevil i maskot Eddie v klobouku. Trojicí skladeb z nové desky Senjutsu celá paráda pokračovala – při The Writing On the Wall běžel na projekci v pozadí natočený videoklip, písně Days of Future Past a The Time Machine zase fanoušci slyšeli vůbec poprvé. Poslední jmenovaná díky skočné, melodické pasáži pořádně rozeskákala fans v předních řadách.

Konečně jsme se dočkali; skladba Alexander the Great poprvé naživo

Z desky Senjutsu se do setlistu ještě vešly dva více než desetiminutové songy Hell On Earth a Death of the Celts. Při druhé z nich se Bruce zmínil o fotbalovém zápasu kapely proti Slavii Praha. Poté přišla na řadu oblíbená Can I Play with Madness? A pokud někomu byla zima, určitě se zahřál při mohutném útoku plamenometů během již zmíněné Hell On Earth. A jak bylo avizováno, Iron Maiden hráli především tvorbu z alb Senjutsu a Somewhere In Time z roku 1986. Z toho byly vybrány ještě skladby Heaven Can Wait, při které Bruce svedl kulometný souboj s kyborgem Eddiem, dlouho žádaný song Alexander the Great, který kapela letos zahrála vůbec poprvé naživo a závěrečná a notoricky známá věc Wasted Years, která celý koncert uzavřela. Z těch tzv. povinných songů, které nesmějí při koncertu „Maidenů“ nikdy chybět, byly vybrány Fear of the Dark a The Trooper. Při první jmenované se celou arénou nesl tradiční chorál, ze kterého až naskakovala husí kůže.

I přes pokročilý věk jsou Iron Maiden stále plní elánu a energie

Na všech šesti muzikantech bylo po celou dobu koncertu více než jasně vidět, jak moc je hraní naživo stále baví. Bruce musel naběhat snad několik kilometrů, což díky jeho nedávným zdravotním komplikacím byl opravdu solidní výkon, a svůj vokál dokázal stále vytáhnout neskutečně vysoko. Pohybem rozhodně nešetřil ani baskytarista Steve Harris, který si mezi koncerty dokonce odběhl zahrát fotbal. Kytarové trio Adrian Smith, Dave Murray a Janick Gers působí stále virtuózně a jejich dlouhá a složitá sóla dotahují každou skladbu k dokonalosti. Janick při tom všem stále tropí různé vylomeniny se svým nástrojem a baví tak fanoušky. No, a nejstarší člen kapely, bubeník Nicko McBrain, už sice patří mezi sedmdesátníky, stále však má dostatek sil na to, být hnacím motorem celé kapely. I přesto, že bylo na záběrech z kamer občas vidět, že už se trochu trápí, pořád to má v sobě. Doufejme tedy, že toto nebylo poslední setkání s Iron Maiden, a že se k nám tyto legendy ještě alespoň jednou vrátí. Opět ukazují nám i světu, jak nezastupitelnou roli v celém metalovém univerzu mají.

Text: Mates Šimek, foto: Petr Hanč